Na začátku jsme byly dvě ženy zakladatelky a naše práce s lidmi. Já jsem čerpala ze zkušeností lektorských na zážitkových, sebepoznávacích i vzdělávacích akcích pro skautské dospívající a dospělé, Peťa z práce sociální pracovnice. Spojoval nás zájem o psychoterapii, kterou dnes již obě studujeme. Setkaly jsme se v podpůrném kruhu pro čerstvé maminky a všimly si, že nás práce se ženami uspokojuje. Chtěly jsme jim nabídnout víc než sdílení, ač právě sdílení v bezpečném prostředí a empatické reakce se ukázaly jako klíčový faktor úspěchu. Slovo dalo slovo, brainstorming nápady, další schůzky propracovanou osnovu témat a prostředků, kterými je šlo zpracovávat... A bylo tu Putování. První běh naplnily zejména ženy ze zmiňované podpůrné skupiny, které se chtěly více zaměřit samy na sebe, než na život s dětmi. Klaplo to. S Peťou jsme dělaly čtyři běhy, než se během druhého těhotenství s dvojčaty dočasně rozloučila. Bylo to na vrcholu zájmu, běžely dvě skupiny najednou, které jsem druhou polovinu běhu doprovázela sama, a mně bylo nad slunce jasné, že pokud má Putování pokračovat, nemůže to tak zůstat. I vzpomněla jsem si na okamžik minulého Putování, kde jsem tehdejší účastníci Mišce ve chvíli, která je určena pro otevřenou zpětnou vazbu říkala, že si dovedu představit, že bych s ní na něčem spolupracovala. Byla zkušenou lektorkou Prázdninové školy Lipnice a přesto jí účast na Putování posílila a obohatila, projekt se jí líbil osobně i odborně. Netrvalo dlouho a domluvily jsme se na spoluvedení dalšího běhu. Opět následovala řada schůzek, úprava obsahu a šperkování drobností, které měly ambice posouvat dál celkovou účinnost a atmosféru kurzu. A troufám si tvrdit, že nová energie, další oko a zkušenosti skutečně přinesly vítaný posun. Teď s Miškou chystáme již osmý běh Putování. Potřebovaly jsme trochu vydechnout, takže větší propagaci rozjíždíme teď na konci léta. Když to klapne, otevřeme skupinu 23. září. Když ne, tak jakmile se naplní. Není kam spěchat. A pokud by byl naopak zájem větší než na jeden kruh? I to má své radostné řešení: posilněná svou báječnou dětskou čtyřkou a studiem psychoterapie se nám do hry vrací Peťa! Už se těšíme, že se zase vrhneme do úpravy obsahu, abychom ho vyladily podle toho, co jsme v mezičase obě potkaly a přijaly za své. Jste zvědavé, jak to dopadne? Tak to se budete muset přihlásit ;-) Pro Putování sepsala Katy
0 Comments
Chtělo by se mi začít jako v pohádce: před dávnými a dávnými časy, na jednom skautském kurzu pro "dvojice, které to spolu myslí vážně", seděl psycholog Václav Břicháček v kruhu na Mlýně, vyprávěl příběhy svého rodu a snažil se v nás probudit zájem o to, kdo jsme ve vztahu k tomu, odkud a od koho pocházíme. Seděli jsme a naslouchali, v rukou plachtu se stromem vlastní rodové linie, první skicu dnes podstatně propracovanější studie našich rodů.
Máme v rodině dochovaný deníček, který psala má prababička mé babičce. Dává nahlédnout do života milující ženy, jejích radostí a úzkostí. Dcerka se tehdy již postarší, šestatřicetilété matce, narodila uprostřed druhé světové války. Dozvídáme se nejen o tom, jak Jituška rostla, ale i o tom, že bombardují Plzeň plnou příbuzných. Kolik si asi zažívaly strachu a strádání v této náročné době? Jak tato zkušenost ovlivnila jejich hodnoty? A o kolik více se pak prababička upínala na svou prvorozenou, když chlapeček, který přišel na svět o několik let později, brzy po porodu zemřel a Jituška zůstala jedináčkem? Jistě to nějak tvarovalo její osobnost. Stejně jako zkušenosti starší tvarovaly osobnost její maminky, i ona sama pak vtiskla své touhy a strachy do péče o své dva syny, mého tátu a strejdu. Všechny mámy chtějí pro své děti to nejlepší. A co je "to nejlepší", vždy hledáme a poměřujeme podle toho, co jsme sami zažili, jaké máme možnosti a kapacity. Říká se, že nás takto nepřímo, ale přitom hodně silně, ovlivňuje pět až sedm generací před námi. Obvykle, abychom se osamostatnili, musíme trochu odmítnout myšlenky svých rodičů, kteří zase více či méně odmítli život rodičů svých a tak dále. Může tedy třeba to, že babička chtěla, aby táta studoval, ale on možná potřeboval oslabit její vliv a na střední školu nešel, nějak ovlivnit vztah mých pravnoučat ke vzdělání či autoritám, jejich postoj k životu? Může skutečnost, že pár generací zpět v rodu mého muže stojí neznámý ruský voják a stejně neznámý italský čeledín ovlivnit kapacitu Šrubařovic rodu žít vyrovnaný a naplněný život? Jistě, že ano. Jako možnost, která už se uskutečnila, a tak je nám trochu známá a možná podvědomě lákavá. Protože člověk je tvor úsporný a co je známé, to je od prvního pohledu energeticky méně náročné. Nebo jako memento "tudy ne, z toho se pouč". Nebo jako klíč k otevření lidských srdcí, klíč k porozumění a empatii. Ne nadarmo začínáme Putování úkolem prozkoumat svou rodovou linii. Netolik pro sběr dat a faktů, ale pro pootevření dvířek k příběhům a pochopení. Pochopení předchozích, pochopení sebe sama. Jsme jejich krve, pokračováním jejich radostí a strastí. Věřím, že podívat se jim do očí může pomoci snáze naplňovat vlastní poslání. pro Putování sepsala Katy
Konec roku se tradičně nabízí jako čas bilancování. Když jsem dnes ráno se psem po boku vyrazila na procházku promrzlou krajinou, začaly se mi myšlenky sbíhat právě kolem Putování. Rozjímala jsem, kam napřít v novém roce svou pracovní energii a vzpomněla jsem si na úryvek zahlédnutý v mužově rozečtené knize, něco jako „Co by tě bavilo dělat natolik, že bys za to nepotřebovala dostat zaplaceno?“ Věděla jsem, že přesně s tímhle nastavením jsme ne tak dávno spouštěly právě Putování krajinou našeho ženství. S potřebou dělat něco, co nám jde, co nás baví, co je prospěšné. A co nás může i živit, ačkoliv je to natolik prima, že by nás to bavilo dělat i zadarmo. Jak to všechno začalo Jsou tomu necelé dva roky, co se nám s Peťou začaly v hlavách rojit myšlenky nabízet ženám kolem sebe podporu v růstu a seberozvoji. Myslím, že na obou stranách to přišlo jako přirozené vyústění pravidelného podpůrného setkávání kojících žen, které jsem organizovala a Peťa v něm přispívala svou moudrostí a empatií. Jak děti rostly a ženy rostly s nimi, už to dávno nebylo jen o kojení podle potřeby a nošení v šátku, ale čím dál víc o hledání nového směřování a místa v životě, mezilidské komunikaci, otevřenosti a respektu k sobě i druhým. S mou mnohaletou zkušeností lektorky skautských zážitkových i vzdělávacích kurzů, Petinou prací v sociálních službách a vzájemným směřováním k provázení, krizové intervenci a psychoterapii netrvalo dlouho, a myšlenku, která nás nejprve oslovila každou zvlášť, jsme začaly realizovat společně. Ráda vzpomínám na ty hodiny v kavárnách, hernách a vzájemných návštěvách, kdy vše klíčilo a rostlo. Název, obsah, jednotlivé aktivity, ukotvení v čase a prostoru… Společná tvůrčí práce, u které jsme se nasmály, zamýšlely, občas nás trochu rušily děti, jindy spíš potřeba probrat vše, co se kolem nás právě odehrává. V září 2016 jsme věděly, že to můžeme spustit. Ready, steady, go! Nejprve se ukázalo, že jsme byly poněkud naivní v představě, že ten báječný srdcový projekt zveřejníme, okamžitě se nám naplní první běh a vše poběží jako po másle. Trvalo do listopadu, než jsme posbíraly dost účastnic, pro které jsme byly ochotné cyklus setkávání rozběhnout. Začínalo jich sedm a dvě ještě v začátku odpadly, jedné jsme se nestrefily do noty a druhá zjistila, že zatím nedokáže odcházet od dcerky. Za sebe ale musím říct, že se mi tahle první pětka vryla hluboko do srdce. Ať už jsme tvořily, diskutovaly, pracovaly s imaginací, dotekem, v rolích či se individuálně zamýšlely, šly do toho otevřeně, s chutí a hloubkou. Prozkoumávaly své kořeny (a jedna to pak dotáhla až k cestě do Austrálie za nečekaně objevenými příbuznými), hledaly slova znějící v jejich dětství, dary své mámy, přijaly péči v něžném ženském rituálu, zodpověděly si ze všech možných úhlů, kým jsou a pokračovaly až k tomu, kým chtějí být a co tu po nich má zůstat. Druhý běh začal na jaře 2017. V ten čas se začaly ozývat i první hlasy toužící vedle večerního cyklu i po dopoledním nebo víkendovém setkávání, nakonec jsme ale od realizace ustoupily. Děti, jiná práce a celkově jiné priority vedly k závěru, že teď není ten vhodný čas. Věřím, že když samy nemáme jasno, jestli něco rozjet, sotva se to bude šířit a plnit. Každopádně myslím, že na intenzivní víkendovky by jednou dojít mohlo, dovedu si představit, jak na sebe jednotlivé části navazují, kde by dělala dramaturgický předěl noc, že by šlo těžit z delšího společného času a více pracovat s atmosférou… Rozhodně však vnímám velký přínos současného čtrnáctidenního intervalu, ve kterém lze dobře sledovat, jak jednotlivá témata dál žijí, doznívají a připravují půdu nadcházejícím, jak se v průběhu týdnů a měsíců skupina poznává, roste intimita a je možné dělat více tělové práce, jít hlouběji, sdílet i věci, které se běžně dají říct málokomu. Frčíme áV tuto chvíli dobíhají dva cykly podzimu 2017. Před létem jsme si je představily jako reálné, živě jsem je viděla před očima, a tento obraz se s drobnými výkyvy naplňoval skoro sám. První byl obsazený skoro ještě během léta, a když jsme v září začaly propagovat, naplnil se i druhý. I tentokrát máme nějaké drobné ztráty, někomu vstoupila do účasti ruka osudu, některým z žen se první setkání ukáží být příliš moc nebo naopak málo podnětná… inu každá jsme jiná a my to plně respektujeme. Těší mě, když s námi putují ženy, se kterými si máme vzájemně co dát. Před Vánoci jsme společně prošly od minulosti k přítomnosti a po Novém roce nás pěkně symbolicky čekají dvě setkání k budoucnosti a pak s odstupem dvou měsíců ještě jedno retrospektivní. Že je Putování živý projekt dosvědčují i počty miminek, které se ho v bříšcích účastnily nebo si do bříšek v jeho průběhu našly cestu. Některé tedy i z bříšek ven, takový je život a nebude to jiné nikde, kde se setkává skupina žen v plodném věku. S tím souvisí i skutečnost, že se s námi koncem podzimu na nějaký čas rozloučila i Peťa, aby mohla v klidu donosit svého druhého hošíčka a druhou holčičku. Posledních pár setkání tedy dotahuji sama, a ač mi single lektorství vždycky dělalo dobře, cítím, jak přínosné je stát v čele kruhu žen ve dvou, se dvěma otevřenými srdci, dvěma různými energiemi, dvěma páry očí ke sledování situace. Takže co dál? Putování teď spí o něco hlubším zimním spánkem, než by si plánovaný únorový cyklus zasloužil. Sbírala jsem energii, zabydlovala nový byt, prošla si hlubokým narozeninovým procesem a s koncem starého roku tu s vámi bilancuji a uzavírám, abych mohla znovu otevřít. Otevřít to, co zatím s Miškou, jednou z našich dřívějších účastnic, instruktorkou Prázdninovky a Petinou pečlivě vybranou následovnicí, zlehýnka, abychom to nepřepálily, pečeme pro další běh. Takže ano, chystá se další Putování krajinou našeho ženství, staronové, právě se probouzí ze zimního spánku. Přeji mu do vínku další skupinu žen, které jsou připravené vidět, pojmenovávat, tvořit a prožívat. Svůj dech, své vztahy, svůj život. Pro Putování sepsala Katy
Je jí šest. Pardon, šest a čtvrt. V tomhle věku je ještě čtvrt rok hodně. Ráda si hraje: vytahá půlku věcí v pokoji, vysype všechny nádoby a naplní je něčím jiným. Z košíku na roznošené prádlo se stane vozík pro panenku, z krabičky na voskovky elegantní peněženka, z krabice na hračky nejlepší prolejzačka. Z pohovky auto, do kterého je potřeba naložit vybavení na celodenní výlet, hlavně věci na piknik. V zásadě tedy všechno, co má k dispozici. A všichni pojeďte s námi! Nerada uklízí. Nebo by možná i ráda, ale znamená to vzít věci do ruky a nějak to zařídit, aby si s nimi nezačala znovu hrát. A to je táááák těžké! Proč uklízet, když by si se vším mohla hrát dál? A že je čas jít spát? Až bude unavená, usne. Proč z toho dělat vědu.
Nechce pít kravské mléko, aby ho nebrala telátkům. A když má zrovna svůj den, dá přednost domácí zmrzlince před konvenčně slazenou a hlívové pomazánce před chlebem se šunkou. (No, říkám: když má svůj den.) Má svou hlavu. Nenechá se do ničeho tlačit. Nebude po nikom nic papouškovat. Těší se do školy… naštěstí lesní. Nebude muset být zklamaná. Nechce usínat sama. Miluje Čtyřlístek, Muminky, Hvězdičky dobrou noc a vyprávění jaké to bylo, když jsme byli malí. Jak sis, tatínku, hrál na indiány. Jak jste se, maminko, poznali s tatínkem. Je to šmrncovní holka. A bude z ní šmrncovní žena. Sebe-vědomá. To je můj tajně tajný úkol. Nepokazit jí to, neušlapat to v ní. Aby dál mohla tančit, líbit se, učit se, vědět, co chce, nenechat se válcovat, osladit si život, nést zodpovědnost, být tady a teď, … a třeba jednou darovat život další skvělé ženě. Myslím, že je ráda ženou. A já jsem se to od ní mohla přiučit. Děkuju, holčičko! pro Putování sepsala Katy
Přišla úplně rozsypaná. To je tak strašné! Tolik hnusu a zloby, kolik dnes vylila na děti. Křik, pláč a chuť je zakousnout jako lvice. A pak ta hromada studu, do země by se propadla. Je tak hrozná máma! Sypala si popel na hlavu a tvářila se provinile, jako malá holčička, která neuposlechla příkazu maminky a teď musí pykat. Nesmíš ji bouchat! To se nedělá! Opovaž se do ní ještě jednou strčit a uvidíš! Ještě jednou a chytíš ji druhou stranou o zeď! Slzy, potupa. Zaťatá pěst a prázdné polknutí. Celé tělo stažené… tehdy jako dnes. Křečovitá bolest v břiše, strohé rysy, nenávistný pohled… A přitom by stačilo tak málo: Ukaž, jak moc se zlobíš! Vykřič to, vydupej to, no vidíš, kolik máš v sobě síly! Ty máš tak silné ruce! Já když se zlobím, tak mám taky chuť někoho praštit, ale pomáhá mi vypláznout jazyk a udělat blééééé! Pojď sem, holčičko moje, budeme se spolu učit být zdravé, silné a spravedlivé. Agresivita je dar. Životní síla. Horká a prudká. Můžeme se od ní odrazit. Obhájit si své hranice. Přeskočit vysoké překážky. Není dobré ji potlačovat, ničí pak nás samotné, rozežírá nás zevnitř. A my jsme přitom lvice. Divoké a nespoutané! Bohužel nás neučili ji přijímat a kultivovat. Stydíme se, když jsme zahlédnuté ve své agresivitě. Nebo nás to rozlítí ještě více. Je čas, dovolit si bojovat za svá práva. Dovolit si cítit hněv a vztek. Sledovat, co to s námi dělá. Odkud ten pocit pramení. Jak dobře ho známe. A místo jeho potlačení ho pak uvolnit a rozpustit. Do polštáře, vyfouknout s dechem, vyklepat z rukou i nohou. Uáááá… uff! Není třeba se stydět za to, že jsme lvice. Je třeba naučit lvíčata, že můžeme být silné a přitom neubližovat. Držím palce. Pro Putování sepsala Katy PS: Pro všechny lvice, zakřiknuté i probouzející se, v září otvíráme další běh Putování krajinou našeho ženství. Abychom se na tu naši životní sílu (ne nutně myšleno agresivitu) podívaly z různých úhlů pohledu. Přidej se!
V dětství jsem se naučila spoustu věcí. Recitovat básničky. Rozpoznat podléšku od pryskyřníku. Poznat Velký vůz a Orion. A taky si poradit. Stala jsem se silnou ženou. Uměla jsem postavit stan pod dvě minuty, nasekat dřevo, zabalit si na expedici do hor. Složila nejedny přijímačky. Odnepaměti jsem si vydělávala. Pamatuju si radost z prvního koupeného spacáku a kytary. Myslelo mi to. Uměla jsem zatnout zuby a napnout síly. Objevila jsem své vůdčí a pedagogické schopnosti. Dokázala jsem vzít dvě petlahve plné vody a vyběhnout na Ještěd. Naučit se jazyk, kterým hned tak někdo nemluví. A taky jsem se naučila velmi dobře potlačovat svoje emoce. Přestat ronit slzy a během minutky se zase vzchopit a jít dál. Být silná. Nečekat na soucit, zvládat věci sama. Fungovalo to. Šla jsem životem úspěšně kupředu. S obrovitánským ALE: bylo mi v tom někdy pekelně smutno. Vidím to jako dnes: podvečer na vzdělávací akci a já vnitřně úplně rozsypaná. Obklopená kamarády, ale sama, samotinká. Napínám síly, abych jim dala najevo, že mi vůbec není dobře. Ale nikdo mě nevidí. Volám S-O-S, ale mé signály nikdo nezachycuje. Pláču tiše a potají. Po tisícím marném pokusu v zoufalství překračuju své hranice a jdu si úplně konkrétně říct o pomoc. A dostávám první, v té době naprosto šokující informaci ze světa o tom, proč na mě nikdo nemůže reagovat: "Ale vždyť na Tobě vůbec není vidět, že bys měla nějakou potíž! Působíš tak silná, všeho schopná, že si se vším poradíš! Nikdy by mě nenapadlo TOBĚ s něčím pomáhat." Trvalo mi dlouhé roky, než jsem tomu trochu přišla na kloub. Skutečně, naučila jsem se toho hodně. Zvládla jsem kde co. Ale jedno ne: nedovolovala jsem si být křehká a zranitelná. Nedovolovala jsem světu vidět mě silnou a zranitelnou. Asi, že se to v minulosti nevyplácelo. Ale teď se to zas zatraceně nevyplácí takhle! Když jsem silná místo křehká, můj muž předpokládá, že všechno zařídím sama. Když jsem silná spíš než křehká, jedu na doraz a zapomínám odpočívat. Když jsem silná na úkor křehkosti, mí klienti si vedle mě připadají neschopní. Když jsem silná a ne křehká, ztrácím přehled o tom, co vlastně cítím. Protože když jsem silná, abych nebyla křehká, tak vlastně necítím. Dlouho už to zraje. A dělám pokroky Nechávám se obejmout, když je toho moc. Zatím na chvilku, časem určitě na dýl. Pokládám mu hlavu na rameno, aby pocítil, že já jsem žena a on je muž. Nenabírám si tisíce úkolů, abych všem dokázala, že jsem silná. A když to přeci jen přeženu, dokážu už k sobě být pravdivá a zase se vrátit o krůček zpět. Nechci už po nikom perfektní výkony. Často už ani po sobě. Umím si jít večer lehnout s dětmi, i když není poklizeno a navařeno. Odpovědět na mail, že na něj neodpovím. Vypnout hlavu a ochutnávat, co vlastně cítím v těle. Spojuji svou sílu se svojí křehkostí. Každý den se to učím. A je mi lépe, když je mám obě nadosah. Možná je váš příběh úplně jiný. Naše společnost však stvořila mnoho žen, které jsou silné proto, aby nebyly křehké a zranitelné. Může být fajn se té síly dotknout, pochopit ji, ale nenechat ji válcovat naši křehkost. Křehkost a krásu. pro Putování sepsala Katy
www.putovanizenstvim.weebly.com www.bytsiblizko.cz Přesně přede dvěma lety se slečna Thea a mladý pan Vincent rozhodli spojit svůj život s mým. Píšu pro ně dopis k narozeninám a píšu ho i pro vás. Protože některé věci je fajn si čas od času připomenout. Protože každý z nás potřebuje pohladit po duši. A protože co platí, když jsou vám dva, může platit, i když je vám 20, 50 nebo 100. Moji milí, dnes vám jsou dva roky a já jsem za každý z těch 730 dní vděčná. Chtěla bych vám umést cestičku a ochránit vás před vším špatným, co vás na té cestě může potkat. Jenže ono to nejde, já vím. A tak vám alespoň pošeptám do oušek pár rad na cestu: 1. Milujte se takoví, jací jste. A dopřejte to i ostatním. Nesnažte se je měnit, ale inspirujte je, aby vedle vás mohli růst. 2. Dokážete cokoliv. Nebojte se. Neuhýbejte před novými výzvami, i kdyby byly sebevětší a zdály se vám nemožné. Důvěřujte si. Žádný sen není příliš velký. 3. Ať se rozeběhnete kamkoliv, nezapomeňte, odkud jdete. Pamatujte na své kořeny. Vždycky je ten správný čas vrátit se domů. 4. Komunikujte. Nekličkujte. Naučte se říkat, co cítíte a co chcete. A za svými slovy si vždycky stůjte. 5. Nedovolte svému strachu, aby vám přistřihl křídla. Strach má velké oči, ale malou moc, když se mu postavíte. Řešte problémy a nikdy se nevzdávejte. 6. Nelpěte na dokonalosti. I selhání, omyl a prohra může být krokem kupředu. Jenom nezapomeňte vždycky znova vstát, ať už vás srazí na kolena cokoliv. Pomocná ruka může být blíž, než si myslíte. 7. Nikdy se nepovyšujte a nesuďte ty, v jejichž botách jste nikdy nešli. Vzpomeňte si na to, že vždycky vidíte jen střípek pravdy. 8. Nesnažte se všechno zvládnout sami. Naučte se říkat si o pomoc a s láskou ji přijímat. Obklopte se těmi, kteří vás milují a buďte připraveni oplácet jim stejnou mincí. 9. Pamatujte na to, že každá velká změna začíná u vás. Dokážete změnit svět, alespoň ten svůj, pokud se odvážíte udělat první krok. 10. Naslouchejte. Každý má svůj příběh, čím více jich uslyšíte, tím bude bohatší i ten váš. 11. Nemyslete jen na sebe. Dejte svému životu smysl. Čím více dáte, tím více dostanete. True story :-) Miluju vás víc než nejvíc. Do posledního dechu. Vaše máma Včera jsme na Putování probíraly naše sny a touhy. Z fotek se na nás smály oči malých holčiček, pro které tenkrát bylo ještě napořád a odrážela se v nich ryzí důvěra v život. Důvěra, které jsme se potřebovaly dotknout, abychom se i dnes osmělily snít. Snít o oddaných pohledech se svými blízkými. O divoškách v nás, nespoutaných a impulzivních. O životě v horách a procházkách u moře. O využití našich darů, přiblížení se k našemu potenciálu.
Kdyby lidé nešli za věcmi, které zprvu vypadají nemyslitelně, neměli bychom nejen chleba, ale ani elektřinu, lety na Měsíc nebo transplantovaná srdce. Ale lidé nejen, že umí snít, ale umí i ty každodenní krůčky k úspěchu. Přeji vám snít i žít vaše malé i větší touhy!
Všimla jsem si věty, jejíž obměny kolem sebe slýchám hodně často: Nemám dost času pro sebe. Snad, že se nejvíce pohybuji mezi ženami s miminky a malými dětmi, které tento stav aktuálně a mnohdy bolestivě prožívají, stejně jako jejich partneři. Ale možná, že je to věta, kterou alespoň trochu známe všichni. Studujeme, pracujeme, něco intenzivně tvoříme. Jak by se někdy hodilo, kdyby den měl 25 hodin!Čas pro sebe. Přemýšlím, co to vlastně znamená. Je to ta chvíle, kdy si mohu dojít na kafe, zaběhat nebo zacvičit jógu? Přečíst trochu beletrie, dopřát si horkou sprchu nebo masáž? Pro mámu batolete je to snad i jen okamžik, kdy za ní žádné škvrně neleze na záchod. Tak tak. Jednou jsem to ale spatřila v jiném světle. Dospěla jsem k takovému tomu jednoduchému závěru, který je prostý, až nechápeme, že nás to tak dlouho nenapadlo: Čas pro mne, to je vlastně každý čas, ve kterém jsem vědomáTřeba když si všimnu, že nedýchám a dopřeju si tři vteřiny hlubokého áááách. Áááách! Od temene hlavy až do plosek nohou a zpět. S luxusní možností to donekonečna opakovat, ať zrovna myju nádobí, odpovídám na e-mail nebo kontroluju dětem úkoly. Prostě jenom vnímat, že taky dýchám. Jak by řekla moje pětiletá dcerka, maminko, to je úplně zázračný! Takhle zázračných věcí máme k dispozici spoustu. Jsou především zázračně jednoduché, doslova dělají zázraky. Já mám svůj "seznam", po kterém sahám, když potřebuju zažít svůj čas pro sebe. Když chci procítit, že všech 24 hodin, které mám denně k dispozici, jsou mým časem:
Kdykoliv jen chceme, můžeme si najít pár vteřin pro sebe. A skládat je k sobě, s pauzami nebo bez, až se z nich klidně stanou dlouhé každodenní minuty. Já vím, že kafíčko s kamarádkou ani vana horké vody to není. Ale je to ten nejjednodušší způsob, jak být sama se sebou a dopřát tělu to, co potřebuje. Bez nutnosti čekat, až si někde urveme hodinu v kuse. Zkuste to. A pokud si některá toužíte udělat opravdu hodně času pro sebe, brzy pro vás otevřeme další běh našeho Putování krajinou našeho ženství. Tam se rozhodně zastavíte. pro Putování sepsala Katy
www.putovanizenstvim.weebly.com www.bytsiblizko.cz Paní J. se narodila v době mezi dvěma válkami, které změnily svět. Na malé vesnici, ale do velkého hospodářství. Prvorozená dcera. Tatínek ji měl rád, co na tom, že chlapce by měl raději. Maminka byla jako všechny ženy té doby. Silná. Paní J. pomáhala, jak se dalo, pracovala, jak bylo zvykem. Spolu s maminkou se starala o dům, pozemky i dva mladší sourozence. Taky holky. Dvojčata. Na dětství tak nějak nebyl čas. Vždycky byla ve všem dobrá. Když nebyla, bylo to tím, že je holka. U holky se selhání přece čeká. A tak byla ještě lepší. Lepší než nejlepší. Skvělá žákyně, skvělá studentka. Premiantka. Sportovkyně. Dříč. Mimo to disponovala obrovským uměleckým nadáním. Odmala kreslila, lidi, zvířata, situace. Život. Ne že by to někdo docenil. Přála si studovat na umělecké škole, ale zůstalo jen u snu. Když o vás mají jasnou představu, pro sny není místo. Nakonec se uplatnila v oboru, který v té době patřil mužům. Zamilovala si ho. Vystudovala vysokou školu a vybudovala si jméno. S manželem – kolegou procestovala v rámci profese i mimo ni celý svět. Měla dvě dcery. S první dostudovala vysokou školu, s druhou obsadila vedoucí funkci. Jedna z mála žen mezi muži. Ani dnes by to nebylo jednoduché. A tehdy? Tehdy si nemohla dovolit ani náznak slabosti, ani krok stranou, nemohla si dovolit nic menšího než dokonalost. Nevadilo to. Byla zvyklá být taková. Byla zvyklá nepolevit, zapřít se a vydržet, ustát všechno a všechny. Vždycky si poradit sama. Vždycky být oporou pro ty druhé, pomáhat, starat se, pečovat. Ale jaká vlastně byla? Ta opravdová, původní holčička, dívka, žena? Ta, která milovala návštěvy knihovny, divadel i muzeí, ta, která na přednáškách geologie kreslila tváře spolužáků, která za večer protancovala úplně nové boty a tak ráda se smála, ta, která se zavěšená do svého muže procházela Paříží? Byla křehká, citlivá, cítila někdy strach? A hlavně, byla šťastná? Dokonalost. Očekávání. Velký tlak. Na ty dokonalé i na ty ostatní. Vedle zhmotnění úspěchu, odhodlání a vytrvalosti je snadné cítit se nepatrný a nicotný. Touha vyrovnat se dokonalosti je boj s větrnými mlýny, vyčerpávající a marný. A život ve stínu dokonalosti je… řekněme náročný. Paní J. je moje babička. Trvalo mi docela dlouho, než jsem přestala chtít být jako ona a ještě o něco déle, než jsem se o to přestala snažit. Než jsem se přestala snažit být jako kdokoliv jiný. Nemůžu říct, že by se má rozhodnutí vždycky setkala s radostným přijetím. Není snadné vymanit se z představ ostatních a žít podle těch vlastních. Dostala jsem od předchozích generací žen mé rodiny mapu a vytrvale se jí neřídím. Čím dál víc si jdu po svém. Pro někoho možná bezcílně bloumám, pro někoho bloudím. A zároveň… nechci tu mapu zahodit. Vím, že bych bez ní byla ztracená. Vždycky je dobré vědět, odkud člověk jde. Jen cítím potřebu prošlápnout i další cesty, vydat se k novým horizontům. Jít pomaleji. S respektem k tomu, co ušly ženy přede mnou, s důvěrou, že šly, jak nejdále mohly. S vědomím, že ač se celý život snaží o opak, dokonalé nejsou. S úctou a láskou. S přesvědčením, že i po různých cestách se dá jít ruku v ruce. Pro Putování sepsala Petra |
Details
AuthorKaty a Péťa. Dvě lektorky Putování krajinou našeho ženství. A jejich myšlenky zaznamenané a sdílené formou tohoto blogu. Archives
August 2019
Categories |