Všimla jsem si věty, jejíž obměny kolem sebe slýchám hodně často: Nemám dost času pro sebe. Snad, že se nejvíce pohybuji mezi ženami s miminky a malými dětmi, které tento stav aktuálně a mnohdy bolestivě prožívají, stejně jako jejich partneři. Ale možná, že je to věta, kterou alespoň trochu známe všichni. Studujeme, pracujeme, něco intenzivně tvoříme. Jak by se někdy hodilo, kdyby den měl 25 hodin!Čas pro sebe. Přemýšlím, co to vlastně znamená. Je to ta chvíle, kdy si mohu dojít na kafe, zaběhat nebo zacvičit jógu? Přečíst trochu beletrie, dopřát si horkou sprchu nebo masáž? Pro mámu batolete je to snad i jen okamžik, kdy za ní žádné škvrně neleze na záchod. Tak tak. Jednou jsem to ale spatřila v jiném světle. Dospěla jsem k takovému tomu jednoduchému závěru, který je prostý, až nechápeme, že nás to tak dlouho nenapadlo: Čas pro mne, to je vlastně každý čas, ve kterém jsem vědomáTřeba když si všimnu, že nedýchám a dopřeju si tři vteřiny hlubokého áááách. Áááách! Od temene hlavy až do plosek nohou a zpět. S luxusní možností to donekonečna opakovat, ať zrovna myju nádobí, odpovídám na e-mail nebo kontroluju dětem úkoly. Prostě jenom vnímat, že taky dýchám. Jak by řekla moje pětiletá dcerka, maminko, to je úplně zázračný! Takhle zázračných věcí máme k dispozici spoustu. Jsou především zázračně jednoduché, doslova dělají zázraky. Já mám svůj "seznam", po kterém sahám, když potřebuju zažít svůj čas pro sebe. Když chci procítit, že všech 24 hodin, které mám denně k dispozici, jsou mým časem:
Kdykoliv jen chceme, můžeme si najít pár vteřin pro sebe. A skládat je k sobě, s pauzami nebo bez, až se z nich klidně stanou dlouhé každodenní minuty. Já vím, že kafíčko s kamarádkou ani vana horké vody to není. Ale je to ten nejjednodušší způsob, jak být sama se sebou a dopřát tělu to, co potřebuje. Bez nutnosti čekat, až si někde urveme hodinu v kuse. Zkuste to. A pokud si některá toužíte udělat opravdu hodně času pro sebe, brzy pro vás otevřeme další běh našeho Putování krajinou našeho ženství. Tam se rozhodně zastavíte. pro Putování sepsala Katy
www.putovanizenstvim.weebly.com www.bytsiblizko.cz
0 Comments
Budu pokornější! Nebudu sarkastická! Nebudu komandovat děti! Budu méně povídat a více naslouchat! Budu každé ráno cvičit! Přestanu porovnávat a hodnotit! Půjdu svým dětem příkladem! Nebudu pořád na Facebooku! Nebudeme jíst sladké! Budu proaktivní! Budu ráno vstávat dřív a vařit teplou snídani! Nepůjdu spát, dokud neumyju nádobí. Budu! Nebudu! Budu! Také máte dlouhý seznam předsevzetí, jak změníte své chování nebo denní činnosti tak, abyste se konečně posunuli k lepším zítřkům? Já jich vždycky měla kopu. Zpytovala jsem svědomí, trápila se svou nedokonalostí, usilovala o větší dokonalost. Věřila jsem v sebekontrolu. Že musím být hodná holka, zdokonalovat se, že jedině tak nad sebou zvítězím. Vzpomínám si třeba na své druhé šestinedělí. Druhorozené dítko spokojeně chrupalo a kojilo se, kojilo se a chrupalo. Prvorozená chtěla celkem běžnou dávku pozornosti. Vše zdánlivě v pořádku. Nicméně já byla přesvědčená, že musím dělat víc. Že se na ni nesmím netrpělivě podívat, že bych měla s úsměvem přijímat její neohrabané motání kolem miminka, že musím udělat všechno pro to, aby si nepřipadala odstrčená. Usilovně jsem se snažila být vzorná máma. Spolkla jsem tu jedno napomenutí, tu se vyvarovala křivému pohledu. Úspěch! Jenže napětí rostlo. Čím víc jsem toho spolkla, tím větší byl výbuch, který už jsem neudržela. Nečekaný a nesmyslně silný. A nebyly to jen hormony. Bojovala jsem sama se sebou, držela se, urputně usilovala o dokonalost. A tatáž zadržovaná energie mne pak pokládala na kolena. Po třetím polknutí ze mne místo klidné mámy byla fúrie. Nedávno jsem se s dětmi dostala do podobného kolotoče. Přepadl mě pocit, že jim věnuji málo pozornosti. Jsem roztěkaná, odbíhám ke svým záležitostem, na jejich otázku odpovídám protiotázkou... vylekala jsem se a nakázala jsem si to změnit. Fakt jsem se hlídala. Výsledek? Výbuch vzteku a chuť své nejvěrnější kopie roztrhnout jak hady. (A pak nával sebelítosti a chuť se jít někam zahrabat.) Dělaly děti něco tak neobvyklého? Ne. To jen já jsem zase zapomněla, že urputné úsilí nikam nevede. Je to stejné i s tím večerním nádobím. Možná, že na někoho funguje ten trik z příruček pro větší efektivitu, že vydržet tři týdny znamená zlomit zlozvyk a nastavit nový řád věcí. Ale může to mít i naprosto opačný důsledek. Všechno, co v sobě zadržíme, se někde ukládá. Nepustili jsme to ven, inu zůstalo to uvnitř. A počká si to. Možná přijde výbuch, možná se nám uskřípnou záda, možná vyhoříme a nebudeme tušit, kam se poděla dřívější energie. Touhle věcí jsem si jistá: cesta ke změně netkví v urputnosti. Možná to bude znít divně, ale účinnější než verva a sebeovládání je poznání a přijetí. Když se snažím změnit něco, s čím bojuji, musím vynaložit obrovské množství síly a stejně tím nejčastěji jen posiluji to negativní. Bojem vytvářím další boj. Pokud hledáte, jak se změnit, zastavte se. Složte zbraně. Mrkněte se na to, kdo jste. Co vás utváří. Najděte k tomu sympatii. Dopřejte si laskavé hranice, vlídné přijetí. Velebte v sobě to dobré. Není to lhaní si do kapsy. Posilováním toho dobrého ve vás se vaše možnosti znásobí. A pak, najednou, zjistíte, že jste někde jinde. A přitom svobodnější a uvolněnější. I takhle může vypadat seberozvoj. pro Putování sepsala Katy
|
Details
AuthorKaty a Péťa. Dvě lektorky Putování krajinou našeho ženství. A jejich myšlenky zaznamenané a sdílené formou tohoto blogu. Archives
August 2019
Categories |