Chtělo by se mi začít jako v pohádce: před dávnými a dávnými časy, na jednom skautském kurzu pro "dvojice, které to spolu myslí vážně", seděl psycholog Václav Břicháček v kruhu na Mlýně, vyprávěl příběhy svého rodu a snažil se v nás probudit zájem o to, kdo jsme ve vztahu k tomu, odkud a od koho pocházíme. Seděli jsme a naslouchali, v rukou plachtu se stromem vlastní rodové linie, první skicu dnes podstatně propracovanější studie našich rodů.
Máme v rodině dochovaný deníček, který psala má prababička mé babičce. Dává nahlédnout do života milující ženy, jejích radostí a úzkostí. Dcerka se tehdy již postarší, šestatřicetilété matce, narodila uprostřed druhé světové války. Dozvídáme se nejen o tom, jak Jituška rostla, ale i o tom, že bombardují Plzeň plnou příbuzných. Kolik si asi zažívaly strachu a strádání v této náročné době? Jak tato zkušenost ovlivnila jejich hodnoty? A o kolik více se pak prababička upínala na svou prvorozenou, když chlapeček, který přišel na svět o několik let později, brzy po porodu zemřel a Jituška zůstala jedináčkem? Jistě to nějak tvarovalo její osobnost. Stejně jako zkušenosti starší tvarovaly osobnost její maminky, i ona sama pak vtiskla své touhy a strachy do péče o své dva syny, mého tátu a strejdu. Všechny mámy chtějí pro své děti to nejlepší. A co je "to nejlepší", vždy hledáme a poměřujeme podle toho, co jsme sami zažili, jaké máme možnosti a kapacity. Říká se, že nás takto nepřímo, ale přitom hodně silně, ovlivňuje pět až sedm generací před námi. Obvykle, abychom se osamostatnili, musíme trochu odmítnout myšlenky svých rodičů, kteří zase více či méně odmítli život rodičů svých a tak dále. Může tedy třeba to, že babička chtěla, aby táta studoval, ale on možná potřeboval oslabit její vliv a na střední školu nešel, nějak ovlivnit vztah mých pravnoučat ke vzdělání či autoritám, jejich postoj k životu? Může skutečnost, že pár generací zpět v rodu mého muže stojí neznámý ruský voják a stejně neznámý italský čeledín ovlivnit kapacitu Šrubařovic rodu žít vyrovnaný a naplněný život? Jistě, že ano. Jako možnost, která už se uskutečnila, a tak je nám trochu známá a možná podvědomě lákavá. Protože člověk je tvor úsporný a co je známé, to je od prvního pohledu energeticky méně náročné. Nebo jako memento "tudy ne, z toho se pouč". Nebo jako klíč k otevření lidských srdcí, klíč k porozumění a empatii. Ne nadarmo začínáme Putování úkolem prozkoumat svou rodovou linii. Netolik pro sběr dat a faktů, ale pro pootevření dvířek k příběhům a pochopení. Pochopení předchozích, pochopení sebe sama. Jsme jejich krve, pokračováním jejich radostí a strastí. Věřím, že podívat se jim do očí může pomoci snáze naplňovat vlastní poslání. pro Putování sepsala Katy
0 Comments
Your comment will be posted after it is approved.
Leave a Reply. |
Details
AuthorKaty a Péťa. Dvě lektorky Putování krajinou našeho ženství. A jejich myšlenky zaznamenané a sdílené formou tohoto blogu. Archives
August 2019
Categories |