V dětství jsem se naučila spoustu věcí. Recitovat básničky. Rozpoznat podléšku od pryskyřníku. Poznat Velký vůz a Orion. A taky si poradit. Stala jsem se silnou ženou. Uměla jsem postavit stan pod dvě minuty, nasekat dřevo, zabalit si na expedici do hor. Složila nejedny přijímačky. Odnepaměti jsem si vydělávala. Pamatuju si radost z prvního koupeného spacáku a kytary. Myslelo mi to. Uměla jsem zatnout zuby a napnout síly. Objevila jsem své vůdčí a pedagogické schopnosti. Dokázala jsem vzít dvě petlahve plné vody a vyběhnout na Ještěd. Naučit se jazyk, kterým hned tak někdo nemluví. A taky jsem se naučila velmi dobře potlačovat svoje emoce. Přestat ronit slzy a během minutky se zase vzchopit a jít dál. Být silná. Nečekat na soucit, zvládat věci sama. Fungovalo to. Šla jsem životem úspěšně kupředu. S obrovitánským ALE: bylo mi v tom někdy pekelně smutno. Vidím to jako dnes: podvečer na vzdělávací akci a já vnitřně úplně rozsypaná. Obklopená kamarády, ale sama, samotinká. Napínám síly, abych jim dala najevo, že mi vůbec není dobře. Ale nikdo mě nevidí. Volám S-O-S, ale mé signály nikdo nezachycuje. Pláču tiše a potají. Po tisícím marném pokusu v zoufalství překračuju své hranice a jdu si úplně konkrétně říct o pomoc. A dostávám první, v té době naprosto šokující informaci ze světa o tom, proč na mě nikdo nemůže reagovat: "Ale vždyť na Tobě vůbec není vidět, že bys měla nějakou potíž! Působíš tak silná, všeho schopná, že si se vším poradíš! Nikdy by mě nenapadlo TOBĚ s něčím pomáhat." Trvalo mi dlouhé roky, než jsem tomu trochu přišla na kloub. Skutečně, naučila jsem se toho hodně. Zvládla jsem kde co. Ale jedno ne: nedovolovala jsem si být křehká a zranitelná. Nedovolovala jsem světu vidět mě silnou a zranitelnou. Asi, že se to v minulosti nevyplácelo. Ale teď se to zas zatraceně nevyplácí takhle! Když jsem silná místo křehká, můj muž předpokládá, že všechno zařídím sama. Když jsem silná spíš než křehká, jedu na doraz a zapomínám odpočívat. Když jsem silná na úkor křehkosti, mí klienti si vedle mě připadají neschopní. Když jsem silná a ne křehká, ztrácím přehled o tom, co vlastně cítím. Protože když jsem silná, abych nebyla křehká, tak vlastně necítím. Dlouho už to zraje. A dělám pokroky Nechávám se obejmout, když je toho moc. Zatím na chvilku, časem určitě na dýl. Pokládám mu hlavu na rameno, aby pocítil, že já jsem žena a on je muž. Nenabírám si tisíce úkolů, abych všem dokázala, že jsem silná. A když to přeci jen přeženu, dokážu už k sobě být pravdivá a zase se vrátit o krůček zpět. Nechci už po nikom perfektní výkony. Často už ani po sobě. Umím si jít večer lehnout s dětmi, i když není poklizeno a navařeno. Odpovědět na mail, že na něj neodpovím. Vypnout hlavu a ochutnávat, co vlastně cítím v těle. Spojuji svou sílu se svojí křehkostí. Každý den se to učím. A je mi lépe, když je mám obě nadosah. Možná je váš příběh úplně jiný. Naše společnost však stvořila mnoho žen, které jsou silné proto, aby nebyly křehké a zranitelné. Může být fajn se té síly dotknout, pochopit ji, ale nenechat ji válcovat naši křehkost. Křehkost a krásu. pro Putování sepsala Katy
www.putovanizenstvim.weebly.com www.bytsiblizko.cz
0 Comments
Your comment will be posted after it is approved.
Leave a Reply. |
Details
AuthorKaty a Péťa. Dvě lektorky Putování krajinou našeho ženství. A jejich myšlenky zaznamenané a sdílené formou tohoto blogu. Archives
August 2019
Categories |