„Prosím tě, vždyť se ti nic neděje“, bere do náruče babička plačící holčičku. Mojí holčičku. Je jí dvacet měsíců a pláče poměrně často. Pláče, když se uhodí nebo když ji uhodí brácha, pláče, když něco chce a pláče, když něco nechce, pláče, když jí něco nedovolím, když jí nerozumím, když se lekne a když je unavená. Někdy pláče i bez zjevné příčiny. Chuť říct jí, že o nic nejde, mám téměř pokaždé. Pravidelně mě totiž přepadá pocit, že to vím líp. Protože jsem o třicet let starší, zkušenější, protože mám mnohem větší starosti, protože... Ale opravdu to stačí na to, abych věděla lépe než ona, jak se právě cítí? Abych lépe vyhodnotila závažnost situace? Kde beru tu jistotu? „Neboj, to bude zase dobrý, uvidíš, to se stává“ řekli mi, když skončila moje první velká láska a já měla srdce přeražené ne na dva, ale asi na milion kousků a bolelo to tak, že jsem se mohla sotva nadechnout. „Prosím vás, vy budete mít ještě dětí“ řekli mojí kamarádce Klárce, když zcela nečekaně přišla ve čtvrtém měsíci těhotenství o svoje první vytoužené miminko. „Však už na to měl věk, teď už je mu líp“ řekli Tomášovi, když mu zemřel dědeček, který ho vychoval a Tomáš najednou zůstal úplně sám, protože děda byl celá jeho rodina. Ve snaze utěšit druhé často bagatelizujeme jejich pocity. Nic se nestalo, o nic nejde, všechno je v pořádku, všechno je dobrý. Vždycky se totiž najde někdo, kdo je na tom hůř, jehož situace je mnohem náročnější a kdo se s ní popral mnohem líp, protože se z toho „nesložil“. Slýcháme to tak často, až uvěříme. Strach, bolest a smutek se prostě nenosí. A tak přesvědčujeme sami sebe i druhé, že právě teď není čas plakat nebo se bát. Zvykneme si nevěřit tomu, co cítíme. Jenže dovolit si autenticky prožít vše, co s sebou život nese včetně toho bolestného, temného, strašidelného, to není slabost. Jen ten, kdo dokáže opravdově plakat, se taky dokáže opravdově smát. Každý z nás totiž prožívá stejné události různým, unikátním způsobem a tak jedině každý sám za sebe ví, jak se v danou chvíli cítí. A tak svojí dceři neříkám, že o nic nejde. A neříkám to už ani sama sobě. Učím se důvěřovat svým pocitům a učím to i ji. Učím se dovolit si nebýt za všech okolností statečná, všechno vydržet, všechno zvládnout. Učím se cítit svoje limity. Je to proces, cesta, a vím, že jsem toho po ní ještě moc neušla. Ale taky vím, že každý krok se počítá. A kam jdete vy? pro Putování sepsala Péťa
3 Comments
Lucie
31/10/2016 14:19:41
"Nebreč, nic se nestalo!", je věta na kterou jsem od narození dcery nejvíc alergická. A vzhledem k tomu jak mnou čtení příspěvku hýbalo, asi jde o nějakou hloub zakotveou citlivost. Jsem dost 'plačka' a vlastně jsem na to teď už i hrdá ... ale nejsem si jistá, kolikrát jsem tu větu jako malá slyšela, že je mi tak neříjemná. Pěkně sepsáno.
Reply
Petra
2/11/2016 00:54:56
Ano, to co nás nejvíc "tahá" za uši, je obvykle to, co se nás nejvíc dotýká. Sama jsem překvapená, kolik podobných sdělení mě provází, kolik jsem jich od dětství nasbírala. Často nám jejich autoři předávají to, čeho se dostalo jim samým. Ale čím více podobných vět se nám povede vystopovat, tím lépe se s nimi můžeme rozloučit.
Reply
Lucie
25/1/2018 00:33:32
Přesně tohle nesnáším, Když mi někdo řekne, že přeci o nic nejde.Nebo tamten tamta jsou na tom hůř.My se, ale teď bavíme o tom co trápí mě a někoho.Moje mamka je mistr v bagatelizaci a smetávání ze stolu, jak bych tak řekla.Už tolikrát jsem si řekla že už se nesvěřím a tolikrát se zase napálila.Vím že to nemyslí kolikrát zle, ale když se jednou za čas stane že pochopila, jak se cítím,bylo to k nezaplacení.děkuji za tyto slova
Reply
Your comment will be posted after it is approved.
Leave a Reply. |
Details
AuthorKaty a Péťa. Dvě lektorky Putování krajinou našeho ženství. A jejich myšlenky zaznamenané a sdílené formou tohoto blogu. Archives
August 2019
Categories |