Paní J. se narodila v době mezi dvěma válkami, které změnily svět. Na malé vesnici, ale do velkého hospodářství. Prvorozená dcera. Tatínek ji měl rád, co na tom, že chlapce by měl raději. Maminka byla jako všechny ženy té doby. Silná. Paní J. pomáhala, jak se dalo, pracovala, jak bylo zvykem. Spolu s maminkou se starala o dům, pozemky i dva mladší sourozence. Taky holky. Dvojčata. Na dětství tak nějak nebyl čas. Vždycky byla ve všem dobrá. Když nebyla, bylo to tím, že je holka. U holky se selhání přece čeká. A tak byla ještě lepší. Lepší než nejlepší. Skvělá žákyně, skvělá studentka. Premiantka. Sportovkyně. Dříč. Mimo to disponovala obrovským uměleckým nadáním. Odmala kreslila, lidi, zvířata, situace. Život. Ne že by to někdo docenil. Přála si studovat na umělecké škole, ale zůstalo jen u snu. Když o vás mají jasnou představu, pro sny není místo. Nakonec se uplatnila v oboru, který v té době patřil mužům. Zamilovala si ho. Vystudovala vysokou školu a vybudovala si jméno. S manželem – kolegou procestovala v rámci profese i mimo ni celý svět. Měla dvě dcery. S první dostudovala vysokou školu, s druhou obsadila vedoucí funkci. Jedna z mála žen mezi muži. Ani dnes by to nebylo jednoduché. A tehdy? Tehdy si nemohla dovolit ani náznak slabosti, ani krok stranou, nemohla si dovolit nic menšího než dokonalost. Nevadilo to. Byla zvyklá být taková. Byla zvyklá nepolevit, zapřít se a vydržet, ustát všechno a všechny. Vždycky si poradit sama. Vždycky být oporou pro ty druhé, pomáhat, starat se, pečovat. Ale jaká vlastně byla? Ta opravdová, původní holčička, dívka, žena? Ta, která milovala návštěvy knihovny, divadel i muzeí, ta, která na přednáškách geologie kreslila tváře spolužáků, která za večer protancovala úplně nové boty a tak ráda se smála, ta, která se zavěšená do svého muže procházela Paříží? Byla křehká, citlivá, cítila někdy strach? A hlavně, byla šťastná? Dokonalost. Očekávání. Velký tlak. Na ty dokonalé i na ty ostatní. Vedle zhmotnění úspěchu, odhodlání a vytrvalosti je snadné cítit se nepatrný a nicotný. Touha vyrovnat se dokonalosti je boj s větrnými mlýny, vyčerpávající a marný. A život ve stínu dokonalosti je… řekněme náročný. Paní J. je moje babička. Trvalo mi docela dlouho, než jsem přestala chtít být jako ona a ještě o něco déle, než jsem se o to přestala snažit. Než jsem se přestala snažit být jako kdokoliv jiný. Nemůžu říct, že by se má rozhodnutí vždycky setkala s radostným přijetím. Není snadné vymanit se z představ ostatních a žít podle těch vlastních. Dostala jsem od předchozích generací žen mé rodiny mapu a vytrvale se jí neřídím. Čím dál víc si jdu po svém. Pro někoho možná bezcílně bloumám, pro někoho bloudím. A zároveň… nechci tu mapu zahodit. Vím, že bych bez ní byla ztracená. Vždycky je dobré vědět, odkud člověk jde. Jen cítím potřebu prošlápnout i další cesty, vydat se k novým horizontům. Jít pomaleji. S respektem k tomu, co ušly ženy přede mnou, s důvěrou, že šly, jak nejdále mohly. S vědomím, že ač se celý život snaží o opak, dokonalé nejsou. S úctou a láskou. S přesvědčením, že i po různých cestách se dá jít ruku v ruce. Pro Putování sepsala Petra
0 Comments
Your comment will be posted after it is approved.
Leave a Reply. |
Details
AuthorKaty a Péťa. Dvě lektorky Putování krajinou našeho ženství. A jejich myšlenky zaznamenané a sdílené formou tohoto blogu. Archives
August 2019
Categories |