Budu pokornější! Nebudu sarkastická! Nebudu komandovat děti! Budu méně povídat a více naslouchat! Budu každé ráno cvičit! Přestanu porovnávat a hodnotit! Půjdu svým dětem příkladem! Nebudu pořád na Facebooku! Nebudeme jíst sladké! Budu proaktivní! Budu ráno vstávat dřív a vařit teplou snídani! Nepůjdu spát, dokud neumyju nádobí. Budu! Nebudu! Budu! Také máte dlouhý seznam předsevzetí, jak změníte své chování nebo denní činnosti tak, abyste se konečně posunuli k lepším zítřkům? Já jich vždycky měla kopu. Zpytovala jsem svědomí, trápila se svou nedokonalostí, usilovala o větší dokonalost. Věřila jsem v sebekontrolu. Že musím být hodná holka, zdokonalovat se, že jedině tak nad sebou zvítězím. Vzpomínám si třeba na své druhé šestinedělí. Druhorozené dítko spokojeně chrupalo a kojilo se, kojilo se a chrupalo. Prvorozená chtěla celkem běžnou dávku pozornosti. Vše zdánlivě v pořádku. Nicméně já byla přesvědčená, že musím dělat víc. Že se na ni nesmím netrpělivě podívat, že bych měla s úsměvem přijímat její neohrabané motání kolem miminka, že musím udělat všechno pro to, aby si nepřipadala odstrčená. Usilovně jsem se snažila být vzorná máma. Spolkla jsem tu jedno napomenutí, tu se vyvarovala křivému pohledu. Úspěch! Jenže napětí rostlo. Čím víc jsem toho spolkla, tím větší byl výbuch, který už jsem neudržela. Nečekaný a nesmyslně silný. A nebyly to jen hormony. Bojovala jsem sama se sebou, držela se, urputně usilovala o dokonalost. A tatáž zadržovaná energie mne pak pokládala na kolena. Po třetím polknutí ze mne místo klidné mámy byla fúrie. Nedávno jsem se s dětmi dostala do podobného kolotoče. Přepadl mě pocit, že jim věnuji málo pozornosti. Jsem roztěkaná, odbíhám ke svým záležitostem, na jejich otázku odpovídám protiotázkou... vylekala jsem se a nakázala jsem si to změnit. Fakt jsem se hlídala. Výsledek? Výbuch vzteku a chuť své nejvěrnější kopie roztrhnout jak hady. (A pak nával sebelítosti a chuť se jít někam zahrabat.) Dělaly děti něco tak neobvyklého? Ne. To jen já jsem zase zapomněla, že urputné úsilí nikam nevede. Je to stejné i s tím večerním nádobím. Možná, že na někoho funguje ten trik z příruček pro větší efektivitu, že vydržet tři týdny znamená zlomit zlozvyk a nastavit nový řád věcí. Ale může to mít i naprosto opačný důsledek. Všechno, co v sobě zadržíme, se někde ukládá. Nepustili jsme to ven, inu zůstalo to uvnitř. A počká si to. Možná přijde výbuch, možná se nám uskřípnou záda, možná vyhoříme a nebudeme tušit, kam se poděla dřívější energie. Touhle věcí jsem si jistá: cesta ke změně netkví v urputnosti. Možná to bude znít divně, ale účinnější než verva a sebeovládání je poznání a přijetí. Když se snažím změnit něco, s čím bojuji, musím vynaložit obrovské množství síly a stejně tím nejčastěji jen posiluji to negativní. Bojem vytvářím další boj. Pokud hledáte, jak se změnit, zastavte se. Složte zbraně. Mrkněte se na to, kdo jste. Co vás utváří. Najděte k tomu sympatii. Dopřejte si laskavé hranice, vlídné přijetí. Velebte v sobě to dobré. Není to lhaní si do kapsy. Posilováním toho dobrého ve vás se vaše možnosti znásobí. A pak, najednou, zjistíte, že jste někde jinde. A přitom svobodnější a uvolněnější. I takhle může vypadat seberozvoj. pro Putování sepsala Katy
2 Comments
Lenka
29/10/2016 21:25:30
Díky za připomenutí!
Reply
Katy
30/10/2016 09:37:22
Rádo se stalo! Taky si tyhle postřehy občas potřebuju připomenout.
Reply
Your comment will be posted after it is approved.
Leave a Reply. |
Details
AuthorKaty a Péťa. Dvě lektorky Putování krajinou našeho ženství. A jejich myšlenky zaznamenané a sdílené formou tohoto blogu. Archives
August 2019
Categories |