„Prosím tě, vždyť se ti nic neděje“, bere do náruče babička plačící holčičku. Mojí holčičku. Je jí dvacet měsíců a pláče poměrně často. Pláče, když se uhodí nebo když ji uhodí brácha, pláče, když něco chce a pláče, když něco nechce, pláče, když jí něco nedovolím, když jí nerozumím, když se lekne a když je unavená. Někdy pláče i bez zjevné příčiny. Chuť říct jí, že o nic nejde, mám téměř pokaždé. Pravidelně mě totiž přepadá pocit, že to vím líp. Protože jsem o třicet let starší, zkušenější, protože mám mnohem větší starosti, protože... Ale opravdu to stačí na to, abych věděla lépe než ona, jak se právě cítí? Abych lépe vyhodnotila závažnost situace? Kde beru tu jistotu? „Neboj, to bude zase dobrý, uvidíš, to se stává“ řekli mi, když skončila moje první velká láska a já měla srdce přeražené ne na dva, ale asi na milion kousků a bolelo to tak, že jsem se mohla sotva nadechnout. „Prosím vás, vy budete mít ještě dětí“ řekli mojí kamarádce Klárce, když zcela nečekaně přišla ve čtvrtém měsíci těhotenství o svoje první vytoužené miminko. „Však už na to měl věk, teď už je mu líp“ řekli Tomášovi, když mu zemřel dědeček, který ho vychoval a Tomáš najednou zůstal úplně sám, protože děda byl celá jeho rodina. Ve snaze utěšit druhé často bagatelizujeme jejich pocity. Nic se nestalo, o nic nejde, všechno je v pořádku, všechno je dobrý. Vždycky se totiž najde někdo, kdo je na tom hůř, jehož situace je mnohem náročnější a kdo se s ní popral mnohem líp, protože se z toho „nesložil“. Slýcháme to tak často, až uvěříme. Strach, bolest a smutek se prostě nenosí. A tak přesvědčujeme sami sebe i druhé, že právě teď není čas plakat nebo se bát. Zvykneme si nevěřit tomu, co cítíme. Jenže dovolit si autenticky prožít vše, co s sebou život nese včetně toho bolestného, temného, strašidelného, to není slabost. Jen ten, kdo dokáže opravdově plakat, se taky dokáže opravdově smát. Každý z nás totiž prožívá stejné události různým, unikátním způsobem a tak jedině každý sám za sebe ví, jak se v danou chvíli cítí. A tak svojí dceři neříkám, že o nic nejde. A neříkám to už ani sama sobě. Učím se důvěřovat svým pocitům a učím to i ji. Učím se dovolit si nebýt za všech okolností statečná, všechno vydržet, všechno zvládnout. Učím se cítit svoje limity. Je to proces, cesta, a vím, že jsem toho po ní ještě moc neušla. Ale taky vím, že každý krok se počítá. A kam jdete vy? pro Putování sepsala Péťa
3 Comments
Budu pokornější! Nebudu sarkastická! Nebudu komandovat děti! Budu méně povídat a více naslouchat! Budu každé ráno cvičit! Přestanu porovnávat a hodnotit! Půjdu svým dětem příkladem! Nebudu pořád na Facebooku! Nebudeme jíst sladké! Budu proaktivní! Budu ráno vstávat dřív a vařit teplou snídani! Nepůjdu spát, dokud neumyju nádobí. Budu! Nebudu! Budu! Také máte dlouhý seznam předsevzetí, jak změníte své chování nebo denní činnosti tak, abyste se konečně posunuli k lepším zítřkům? Já jich vždycky měla kopu. Zpytovala jsem svědomí, trápila se svou nedokonalostí, usilovala o větší dokonalost. Věřila jsem v sebekontrolu. Že musím být hodná holka, zdokonalovat se, že jedině tak nad sebou zvítězím. Vzpomínám si třeba na své druhé šestinedělí. Druhorozené dítko spokojeně chrupalo a kojilo se, kojilo se a chrupalo. Prvorozená chtěla celkem běžnou dávku pozornosti. Vše zdánlivě v pořádku. Nicméně já byla přesvědčená, že musím dělat víc. Že se na ni nesmím netrpělivě podívat, že bych měla s úsměvem přijímat její neohrabané motání kolem miminka, že musím udělat všechno pro to, aby si nepřipadala odstrčená. Usilovně jsem se snažila být vzorná máma. Spolkla jsem tu jedno napomenutí, tu se vyvarovala křivému pohledu. Úspěch! Jenže napětí rostlo. Čím víc jsem toho spolkla, tím větší byl výbuch, který už jsem neudržela. Nečekaný a nesmyslně silný. A nebyly to jen hormony. Bojovala jsem sama se sebou, držela se, urputně usilovala o dokonalost. A tatáž zadržovaná energie mne pak pokládala na kolena. Po třetím polknutí ze mne místo klidné mámy byla fúrie. Nedávno jsem se s dětmi dostala do podobného kolotoče. Přepadl mě pocit, že jim věnuji málo pozornosti. Jsem roztěkaná, odbíhám ke svým záležitostem, na jejich otázku odpovídám protiotázkou... vylekala jsem se a nakázala jsem si to změnit. Fakt jsem se hlídala. Výsledek? Výbuch vzteku a chuť své nejvěrnější kopie roztrhnout jak hady. (A pak nával sebelítosti a chuť se jít někam zahrabat.) Dělaly děti něco tak neobvyklého? Ne. To jen já jsem zase zapomněla, že urputné úsilí nikam nevede. Je to stejné i s tím večerním nádobím. Možná, že na někoho funguje ten trik z příruček pro větší efektivitu, že vydržet tři týdny znamená zlomit zlozvyk a nastavit nový řád věcí. Ale může to mít i naprosto opačný důsledek. Všechno, co v sobě zadržíme, se někde ukládá. Nepustili jsme to ven, inu zůstalo to uvnitř. A počká si to. Možná přijde výbuch, možná se nám uskřípnou záda, možná vyhoříme a nebudeme tušit, kam se poděla dřívější energie. Touhle věcí jsem si jistá: cesta ke změně netkví v urputnosti. Možná to bude znít divně, ale účinnější než verva a sebeovládání je poznání a přijetí. Když se snažím změnit něco, s čím bojuji, musím vynaložit obrovské množství síly a stejně tím nejčastěji jen posiluji to negativní. Bojem vytvářím další boj. Pokud hledáte, jak se změnit, zastavte se. Složte zbraně. Mrkněte se na to, kdo jste. Co vás utváří. Najděte k tomu sympatii. Dopřejte si laskavé hranice, vlídné přijetí. Velebte v sobě to dobré. Není to lhaní si do kapsy. Posilováním toho dobrého ve vás se vaše možnosti znásobí. A pak, najednou, zjistíte, že jste někde jinde. A přitom svobodnější a uvolněnější. I takhle může vypadat seberozvoj. pro Putování sepsala Katy
|
Details
AuthorKaty a Péťa. Dvě lektorky Putování krajinou našeho ženství. A jejich myšlenky zaznamenané a sdílené formou tohoto blogu. Archives
August 2019
Categories |